Zpověď writera

indigo001.jpg

Jeden z legendárních pražských writerů vzpomíná na zlaté časy. Exkluzivně pro czechoriginalfashion.cz popisuje svůj příběh od setkání s prvním piecem na protějším paneláku po adrenalinové tvůrčí výpravy po Evropě…


Prosinec 1988. Jednoho dne ráno, když jdu do školy si všimnu, že na trafostanici naproti mýmu paneláku na Jižním městě je něco, co tam předtim nebylo. Velkej nápis, spíš takovej podpis. Fascinuje mě tloušťka stopy a její čistej tvar. Jak a kdo to udělal nevím. Netuším, že o 8 let pozdějc už jako writer najdu ve velký monografii Mnichovskýho graffiti naprosto identickej tag od člověka, kterej před začátkem 90tejch let znamenal z hlediska místní scény obrovský jméno. Mitch 22. Nevím, co dělal v roce 88 na Jižním Městě.

Po listopadu 89 je všechno jinak. Je mi 11. Vůbec to nechápu, ale všeobecnej společenskej pocit fascinoval i malý děcka. Pro mě přišla spousta nový skvělý muziky.

1991 – stojím před nápisem CSB. Boob, Chise, Mascee – nikdy sem nic podobnýho neviděl. Dnes zapomenutá, tenkrát skutečně první pražská legendární crew. Jejich pieces a jména všude kolem mě. Zase na Jižáku. Nemá cenu vyjmenovávat spousty dalších, který se jakoby z ničeho nic rodily a který tou dobou ovládly město.

Začal jsem po škole vyrážet do města – centrum, Kampa. Totální svoboda mladýho člověka, sleduju první tagy a graffiti. Polovinu z nich dělali punks a autonomní scéna. Přivezli to ze svejch návštěv u spřízněnejch kolegů v Berlíně. Rap jako žánr neexistoval tak, jak ho znám dneska. Pamatuju jak kuriozní nám to všechno přišlo. Šílený chlápci, budíky na krku, krabice na hlavách, a do toho na MTV první věci od Geto Boys k Public Enemy, to už nebyl Mc Hammer ani Vanilla. Ale ve spoustě z těch klipů bylo graffiti.

Jednou během svýho obvyklýho výletu na Kampu objevím na zdi podél náplavky do tý doby asi nejkomplexnější obrovský obrazy. Velký, mnohabarevný písmena, dotažený a komplexní pozadí, všechno „čistý“, přesný. Do tý doby v Čechách nikdo nic takovýho neudělal. Nádherný a kvalitní věci – CAF – Children Against Frustration, Berlin Ost. Byli z Východu jako my a dělali takovýhle fantastický věci. Tuhle věc znal a viděl každej z mý generace. Pro mě to byl moment, kdy sem pochopil, jak komplexní a obrovský graffiti je.

Město má spoustu novejch graffiti jmen, lidí, který se profilovali z jedný obrovský porevoluční „indie“ scény, která objevovala od punku a alternativy na Sedmičce a v Rock Café až k house music ve Sluníčku, Xku, Ládví… Bylo to pořád relativně malý, ale dost propojený.

Pak přišel Overkill – černobílej xeroxovej časák z Berlína. Byly na něm stovky otisků, protože v Praze byly jen tři kopie. Berlín byl pro Prahu a zbytek obrovskou inspirací, odtamtud přišlo v podstatě všechno. Bylo to místo, kam se jezdily nakupovat writerský propriety. Moje první návštěva byla se střední. Prostě se přijelo ráno do Berlína, všichni šli nakupovat, já sem celej den jezdil s foťákem po zonách a vodstavkách a dělal fotky města „snů“.

Barrandov – čistý místo. Já a dalších 5 lidí sme první, kdo udělali místní hlavní zeď podél řeky. STG, Underworld, autometalízy z Vinohradský – žádný speciální barvy ani trysky. Ty byly v Berlíně na každým rohu. V Praze ale zatím dost ceněný zboží.

Barrandov o rok později – nádherný productions od TCP. První český skvělý věci, který si nezadaly se zbytkem Evropy, jak technicky tak umělecky. V Ostravě kontroval výbornej Maniac a těch pár lidí bylo v kvalitě věcí a technice obrovskej kus cesty napřed, stanovili jedinej možnej standard pro to získat jméno a respekt. Nechápal sem jak čistý a přesný to je, myslel sem si, že se to dělá šablonou. Tou dobou sem pochopil,co jsou „outlines“ – speciální trysky, s kterejma se dalo dělat naprosto precizně.

Pak sem poznal jednoho z těch lidí který tenkrát malovali na Barrandově. Hodinu sem v úžasu nebyl schopnej pochopit, že to je „tyvole fakt von“, tak moc to pro mě znamenalo. Byl sem zasvěcenej do spousty technickejch fíglů, který sem do tý doby netušil, začal sem poznávat spoustu lidí zevnitř, spoustu skutečně aktivních writers.

Dostal sem časopis Druhá Barva – první skutečnej graffiti plátek s vtipnejma komixama a dobrejma fotkama. Xerox. Pár kousků. Pro mě měl tenkrát cenu zlata. Malovali tam ti, který sem viděl na ulici.

Dobrý barvy jako takový nebyly nijak extra k mání, nejkvalitnější Multona měla obrácenej vývod takže na ní nešly kvalitní trysky, ale nejlíp kryla. Někdo si vozil skvělý Sparvary z Německa, občas se daly sehnat dobrý Beltony, který se staly u nás tou dobou standardem. Limit byly odstíny a často se malovalo prostě tím, co bylo po ruce. Jednu dobu celá Praha a i lidi mimo ní nakupovali super levný barvy po 40ti korunách ze starý Škody 1603 pod Vyšehradským mostem přímo na ulici. Prostě kde se vzal tu se vzal chlapík a rozprodal toho tuny. Sranda byla, že měl jen určitý odstíny, většinou krémový, takže se pak na ulici objevovaly věci ve specifickejch barvách.

Nikdo neví co se smí nebo ne, je relativně jednoduchý malovat skoro všude, žádný kamery, legislativa, jediný riziko je „rozbitá huba“ od polistopadovejch fízlů. První vlaky a metra. To bylo pro každýho asi nejvíc, byl s tim spojenej velkej stres. Slýchával sem od jinejch writers legendy z míst, kde se dělalo. Můj první vlak sem udělal s nejlepším kamarádem. Odstavka v Záběhlicích 15:30 odpoledne. Na cestě k vagonu potkáváme 2 kluky kteří odtamtud akorát odcházej s prázdnejma plechovkama. Netuším, že za pár let se oba a spousta dalších na nemalej čas zmocněj ulic, zdí mostů a dopravního systému s kvalitou, kvantitou a vervou, kterou nikdo nikdy nepřekonal ani nepřekoná.

Komotovka – první koncerty PSH, WWW a dalších. 15 metrů od vchodovejch dveří byl přímo viadukt přes Bulhara. V noci na něm stály vlaky, lidi šli často před klub jen s několika plechovkama udělat rychlej piece. Prostě vylezli z klubu, přelezli plot udělali 15 kroků a udělali vlak, a pak se vrátili zpátky na bar. To byl hodně zajímavej moment, kterýho sem se na místě účastnil 2x. Grave na Žižkově – jedinej skutečnej writerskej klub. Neskutečně zahuleno, 50 lidí s cinkajícíma baťohama, místo odkud se vyráží ven, a kde zjistíš všechno, co je potřeba. Kde se dělá, kde to hlídaj. Došlo k velkýmu propojení scény, právě skrze koncerty a graffiti jams. Začala neobvyklá a intenzivní éra druhý poloviny 90tejch let .

Boom. Spousty crews, vyvíjí se pražskej styl se zvláštníma pravidlama – rostou a množej se party lidí který malujou a věnujou se intenzívně systematický „práci“ ve městě, který se každý ráno zrodí s novou tváří. Znova a znova. Začínaj se taky objevovat jména a party, který se specializujou jen na nějakou disciplínu. Bombers plněj města „chromem“a tagy, spousta nadanějších se věnuje zároveň velkejm, propracovanejm a barevnejm věcem. Někdo zůstává jen v odstavkách a získává ultimátní titul krále DP. Někdo pracuje jen ve svý čtvrti. Přátelství i rivalita, hierarchie, a pevný pravidla. Dlouhý noci, mráz, únava, ale potom euforie.

Paralelně s tím se chytaj první graff-shopy v Praze i jinde. Potkal si tady všechny, dohodnul ses na večer. Barvy byly už běžně k mání, v dobrý kvalitě a s širokým výběrem odstínů, to samý trysky, o kterejch se mi v roce 93 nezdálo. Časopisy, kukly, rukavice a spousta jinejch věcí.

Metro. Když sem viděl první fotky z konce 80tejch z N.Y., byl to pro mě úlet. Nikde volný místo, vagony udělaný i zevnitř. Vlastně sem to vůbec nepochopil. Nikdy sem netušil, že po Amstru nebo Berlíně bude na řadě i Praha. Bylo mi tak 16 –17. Dneska by nikdo nevěřil, že si mohl přes den cestou ze školy jet metrem, který si večer předtím udělal a večer si jel domů metrem, který si udělal víkend předtím a ještě to mít možnost vídat denně ještě další 4 měsíce než to umyli. Stejně tak vidíš denně – hlavně na tehdy čerstvým „Béčku“ z Anděla ke Zličínu – stanice co stanice, mladý kluci s baťohama a foťákama denně čekali na svý práce. Všechno bylo udělaný. Každá souprava od začátku do konce.

Systém DP se zhroutil. Z jeho vlastních prostor se stala obrovská galerie skvělejch věcí i spousty těch hodně špatnejch…ale nikdo z nás to nevnímal jako prasárnu. Dneska už to taky vidim jinak. Skalka, Zličín, Českomoravská, Holešovice, Pražskýho povstání – a spousta dalších míst, kde byly v noci schovaný vagony, byly neustále navštěvovaný zájezdama writers. Jednu dobu byla situace tak vyhrocená, že v pravidelnou dobu čekala ochranka nabuzenejch chlápků na jedný odstavce zatímco ve vytopeným osvětleným depu dělalo v klidu 15 lidí u dvou souprav. To se jednu noc klidně dělo na 5ti paralelních místech. Na 24. 12. nebo na Silvestra to bejvalo obvykle nejmíň hlídaný, a tak většina z nás, kdo byli tou dobou aktivní, trávila dvě nebo tři sezony sváteční noci právě v metru. Dělalo se furt a denně, víkendy pak úplně všichni.

Pátky a soboty jsme se potkali v klubu, a v noci se rozutekli po všech místech ve městě – od odstavek přes dálniční mosty, tratě až k tunelům metra. Největší dobrodružství, obrovská škola. Jamy na Palmovce, Vltavský, Barrandově. Vlaky na Smícháči a v Záběhlicích, na Florenci. Tma, policajti a strach. Páteční srazy na Muzeu – každej, kdo něco ve městě znamenal a byl aktivní se tam zjevil, zjistil, co je novýho, kam se jde pít, nebo se prostě jenom přidal k těm, který šli dělat to, co mu právě vyhovovalo – tj. buď ulici, nebo metro nebo cokoli.

Začalo se jezdit i do cizích měst – přivést trofej – třeba U Bahn nebo jinej cizí vlak nebo vlastní produkci v zoně…

Trochu přituhuje, systém nainstaloval čidla, najal ochranku, vychytával místa, kam se chodí, začaly se zpřísňovat tresty. Nehledě na to, že znesnadňoval přístup k vlakům nebo soupravám metra. Pořád to ale jelo, chvíli to jakoby získalo na ceně ještě víc. Začla válka, DP dokázali část souprav, který se pomalovaly rychle umýt, tj. znesnadnit writerům přístup k jejich dílům, a protože pochopili, že pro writera má velkej význam, aby jeho věc byla „v provozu“ a na očích, soustředili se na to a dokázali tu situaci dostat pod kontrolu. Naopak v regionech ČD ještě dlouhou dobu nestíhá.

Některý místa, kam sem lezl a který sem viděl jednou nebo dvakrát už nechci vidět nikdy! Spousta lidí ale ještě dlouho podnikala později už hodně riskantní výlety dolů. Některý přístupy byly fakt šílený. Slyšel jsem spousty infarktovejch historek. Popisovat, co se přitom zažívalo, když začal bejt zabezpečenej přístup, je zbytečný, ale používaly se přitom věci, za který by se nemusel stydět ani prvorepublikovej kasař.

Po roce 2000 se hodně změnilo, část generace odešla nebo se realizovala paralelně umělecky i v jinejch oborech. Současně s tím už přituhlo tak, že konstantní malování v ulicích muselo nutně ustoupit. Stejně tak všechno, co jezdilo bylo podstatně těžší udělat, natož aby to člověk viděl v provozu. Kolem roku 2001 sem začal trávit čas jinejma činnostma a pomalu sem ubíral na intenzitě a dělal většinou už jen pár legálních zdí nebo jednoduchý „zašitý“ místa, časem sem z toho vypadl úplně. Pořád ale občas sleduju věci, protože když víš kam se podívat, je pořád co vidět. Kdyby se mě někdo zeptal, jak bych to dneska dokázal obhájit sám před sebou, odpověď zní, že vlastně vůbec nevím… To se nedá obhajovat, není to obhajitelný. Jen proveditelný. Vím, že tenkrát to byl obrovskej kus energie, která tebou proudí ve dne v noci, nemyslel sem na nějakou společenskou devalvaci, ničení majetku. Respektoval sem památky, a účelově neničil věci, ale neměl sem v podstatě hranici, kde bych nechtěl ve městě vidět svoje jméno, limit byl jenom přístup a vlastní strach. Byla to zábava, posedlost, hra i umění. Spousta z nás doma pilovala styl, písmo, kompozici a trávila spoustu času nad skicama. Věnovali sme tomu spoustu energie a nebyla to nijak povrchní záležitost… Bylo to mnohem komplexnější věc, než by člověk zvenčí řekl.

Převzato: http://onename.phatbeatz.cz/ , http://czechoriginalfashion.cz

Sdílej !
0
0
  

Tags:

4 odpovědí k “Zpověď writera”

  1. airdaskolekšn napsal:

    OO7? odkud?

    [reagovat]

  2. S1 napsal:

    Je to z kozy 810))

    [reagovat]

  3. ubutinho napsal:

    s1:nedělej si prdel, že ještě vidíš na moonitor… v tom věku ty skluzy

    [reagovat]

  4. Filipek napsal:

    :-o

    [reagovat]

Tvůj komentář