True Legend: ZEPHYR!

zephyr014

Dnes si dáme něco speciálního a to dva rozhovory se skutečnou graffiti legendou ZEPHYRem z NYC, které kdysi vyšly na dnes již neexistujícím webu Time4Style. Ten byl tvořen lidmi ze středních Čech okolo Ciase a ve své době patřil k tomu nejlepšímu co okolo graffiti a hip hopu na českém internetu vznikalo…..

Malé seznámení s tímto umělcem.

zephyr001 Kdybychom se ohlédli zpátky do konce 70-tých let a začátku let 80-tých můžeme s klidným svědomím konstatovat, že jedním z nejvlivnějších new-yorských writerů této doby byl Zephyr. I když se považuje za zbytečný osoby takovýho typu nějak víc představovat (spousta lidí už ho zná už  jenom z piecu, kterej maloval pro kultovní film WildStyle), uděláme si ve stručnosti menší obrázek, jak se Zephyr dostal k malování. Jako jednomu z pionýrů graffiti na new-yorském metru, je mu nyní už 49 let, za tu dobu zatím považuje za své největší kolegy legendy jako Dondi (R.I.P.), Futura, Mackie, Noc 167, Little Karado a Revolta (který ho provází asi nejdýl). Už začátkem 70-tých let byl jako malej klučina, žijící na Manhattanu, ohromen pomalovanými vagóny, ale do prvopočátků vlastního malování se dostal až kolem roku 1974, kdy mu bylo 13 let a v NYC zněli jména, které ho ovlivnili, jako např. Stitch a Snake, Cliff 159, Lava, King Rat (s korunou), Clyde, Barbara, Michelle a Eva 62, Sonny 107. V této poměrně rané době graffiti kultury, která se zatím omezovala pouze na NYC a Philadelphii, kdy obyčejní new-yorčané zatím moc nechápali malování a nerozuměli ani jak takové malby, kde objevují ve velký míře např. barevné komixové charaktery, vznikají, v době kdy bylo graffiti považováno jako výkřiky mladých lidí, pomalu přecházející do folkového pojetí, v době kdy Norman Mailer vydal svojí knihu ‚The Faith Of Graffiti‘ (1974), kde popisuje tuto aerosolovou senzaci a kdy spousta talentovaných writerů malovala na zakázky autobusy, loga na výlohy, covery časáků a spoustu dalšího, v době kdy se zdálo, že na konci 70-tých let malují skoro všichni pod 17 let (kluci, sposta holek i celý rodiny) a kdy byl na prvním místě osobitý styl writera, v době kdy spousta lidí reagovala graffiti na dění ve světě, např. Anti-war program proti válce ve Vietnamu, boj za svá vlastní práva (zvláště u černošské části obyvatel NYC) apod., začalo graffiti obrovským rozmachem vyrůstat a dostávat se do podvědomí i těch posledních new-yorčanů (a ne jen jich).

Tento rozhovor vznikl ekluzivně pro web Time4Style.cz v režii Aerobone v roce 2005:

Co tě inspirovalo v tu dobu, když jsi byl mladej a když jsi začínal malovat?

Když jsem jako kluk vyrůstal v šedesátejch letech byl sem ohromenej psychologickým výtvarným uměním, toho bylo v tu dobu kolem spousta. Kresby na obalech nahrávek pro mě byly vždycky velká inspirace. Rád jsem sledoval obaly jako “On Their Satanic Majesty’s Request” od Rolling Stones nebo “Magical Mystery Tour” od The Beatles.

A co tě naopak inspiruje v dnešní době?

Hledám inspirace ve všech aspektech života. Svět je dost plnej zážitků a podnětů. Můj největší problém teď je nenechat se jimi všemi zahltit, takže to nemůžu upřesnit.

Co tě baví?

Bejt kreativní. Kladu si na sebe, a tím i na ostatní vysoký nároky, což je dobře, ale může to taky vést ke zklamání. Rád se snažím všechno provést v co nejlepším, nebo alespoň vynaložit dostatečnou snahu. Inspiruje mě, když vidím lidi kolem sebe a jejich usilování o úspěch, v jejich práci, plánech, nebo prostě v životě a všemu co k tomu patří. Inspiruje mě, když lidi viděj potenciál v nejrůznějších věcech, když jsou svolní a konají pro dobro věci a otevírají se, odhalují se.

Měl jsi někdy nějakou větší pauzu v malování? A proč?

Myslím, že jsem se nedotknul barvy (can of spray paint :) ) mezi roky 1988 a 1991, byl jsem z toho všeho unavenej a graffiti pro mě přestávalo bejt tak zábavný jako dřív. Rokem 1986 to bylo deset let co jsem aktivně maloval. V tu chvíli jsem se cejtil, že se už příliš stereotypně věnuju malování, ale už to ve mně nevyvolává takový pocity, byl jsem robot. Pamatuju si, že ke konci mýho malování souprav metra, někteří z mých mladších kámošů writerů jako Stash, Sharp a Shaker se chtěli zrovna vypracovat v opravdové writery. Takže to bylo výborný, protože oni reprezentovali tu mladší dospívající generaci. Tak to bylo v principu perfektní, protože jsem svoje finální piety na soupravy metra dělal s nima, ale tyhle akce si ještě pamatuju. Nebylo to tak veselý, ten závěr. Pamatuju, jak jsme dělali se Stashem a Shakerem vlak; myslím, že to bylo moje poslední New-Yorský metro, ale nejsem si jistej. Maloval jsem „Gold“, tak nejrychlej, jak to šlo, nezajímalo ně jak to bude vypadat.  Dodělal jsem to a odešel tunelem, kde byla souprava zaparkovaná. Oni tam zůstali a pokračovali v malování. Pamatuju si ten moment, že v tu chvíli byl tomu konec.

Tvůj styl je legendární, k čemu si myslíš že je lepší se stavět ze začátku, když začínáš malovat, pilovat si svůj vlastní styl nebo „univerzalita“?

Pokud bereme v potaz vypuštění kontextu spreje s barvou, vlastně tady nic podobného „univerzalitě“ není. Asi bych se nebavil o „univerzalitě“ ve spojení s graffiti. Myslím, že se můžeme bavit o „new-yorským stylu“ nebo graffiti, které se stalo známým po celém zbytku světa. Ale to je výsledek různých dokumentů jako kniha „Subway Art“, které zvěčnili. Ale naštěstí se tohle mění, a já říkám naštěstí, protože „new-york style“ graffiti vždycky připomínalo trochu zatvrzený systém sebe sama. Ale dobré zprávy jsou, že posledních 10 let nastává v graffiti velký příliv nových důležitých umělců. Ctí starou školu, ale prozkoumávají oblasti daleko od ní. Umělec jako třeba TWIST  z Kalifornie je toho perfektním příkladem. Dovede předvést svoje umění v podobě klasického graffiti, stejně jako třeba když namaluje jeden z jeho obrazů nebo charakterů, hned poznáte, že to je jeho práce.

Když nazýváš můj styl už legendárním, těší mě to, ale nevím jestli můžu souhlasit. Nesetkávám se s mladými writery v tuhle dobu, kteří by se snažili napodobovat můj styl, což je vlastně dobře. Pochází už z dost dávný doby a nevidím důvod proč by měli „kopírovat“ minulost. Co bylo, bylo. To je to vzrušující dosahovaní zcela nových cílů. A k tvojí otázce ohledně nalézaní sebe samotných v začátcích, myslím že je to cesta každého z nás zvlášť. Každý může dělat co se mu zalíbí. Nejdůležitější pro ně je aby se jim zalíbila tvorba umění. Bude těžký 13-letýmu dítěti vysvětlovat, že je špatně, když kopíruje styl ostatních. Nejspíš to ze začátku budou muset dělat, ale možná někteří už ze začátku najdou svůj směr pohledu, svůj osobitej styl. Každopádně skoro každý to dělal, je to nevyhnutelný. To co opravdoví writeři potom vytváří, je něco jako otisk prstů. Každej je nějak jinej. Žádní dva lidi nejsou, stejně jako jejich graffiti, stejní.

Myslíš, že tagování, throw-upy, outliny apod.. jsou stejně důležitý jako samotný piecy?

Všechno je důležité. Abys dokázal sám sebe slušně reprezentovat, musíš mít všechny tyhle zbraně v arzenálu. Nepovyšuju jednu branži na druhou, protože vždycky na některou z nich přijde čas.

Která byla tvoje nejkrutější nezapomenutelná akce?

Jsem rád, že můžu říct, že mám za sebou spoustu velkých akcí, takže je pro mě ale nemožný vybrat tu nejkrutější z nich. Ale skvělá byla akce o nedělím odpoledni v tunelu nadzemsky zpátky v Lednu roku 1981, kdy jsem dával „Passion“ a můj kámoš NOC 167 maloval vagón „Style Wars“. Víc snad není potřeba říkat.

Jaká byla tvoje největší zdrhačka?

Toho byla spousta, ale v tuhle dobu je pro mě nejobtížnější zdrhnout zpátky do mladých let v tomhle věku. [pozn.: v době rozhovoru 43let teď 49let]

Chytli tě někdy? Měl jsi někdy problémy nejen s policií, ale třeba se svojí rodinou, přáteli, sousedy a podobně?

Začal jsem malovat v roce 1974, a stále se věnuju graffiti i dnes o celých 31 let později. Takže jsem samozřejmě byl zatčenej za graffiti. Každopádně, bych ale nechtěl zdůrazňovat negativní stránky malování, takže doufám, že se nebudeš zlobit, když radši nebudu rozebírat problémy, které mi graffiti za celý ty roky přineslo.

Jakou muziku posloucháš? Který skupiny, mcs, djs, …

Mám rád starej „rock and roll“, miluju Franka Kappa. Pokud se budeme bavit o hiphopu, proposlouchal jsem se osobami, jejichž hlas měl pozitivní účinek, pro pozitivní změnu. Talib Kweli, Dead Prez a Immortal Technique nebo Michael Franti a Spearhead na příklad.

Existuje ještě nějaká branže hiphopu, kde exceluješ?

Ne, myslím, že bys mě asi nechtěl vidět, jak se pokouším o breakdance.

A myslíš si, že graffiti se dá považovat jako část (nebo element) hiphopové kultury?

Abych na tuhle otázku odpověděl dostatečně výstižně, potřeboval bych tak deset stránek, takže budu kolem otázky kroužit. Ale cením tě, že se ptáš na tuhle podstatnou otázku, má určitě smysl dneska, když spousta lidí taky neví jak to vlastně má považovat. Je to kontroverzní předmět diskuze. Je několik skutečných „oldschoolových“ writerů, jako třeba BLADE, kteří nepovažujou graffiti za část hiphopové kultury a řekli to tak sami. A já ti připomenu, že graffiti mělo svojí živou kulturu ve své vlastní kolébce New York City alespoň 8 let před tím, než se začala formovat kultura hiphopu, tak jak ji známe dnes. Měl jsem příležitosti prezentovat svoje graffiti fotky a mluvit na různejch školách i muzeích a vztah mezi hiphopem a graffiti byla často probíraná otázka.

Co si myslíš o graffiti v ostatních zemích například ve střední Evropě?

Graffiti předčilo očekávání spousty. Je to o vlastním svobodném vyjádření, proto ho shledávám pozitivní stránkou. Ale se spoustou věcí sem přichází i jeho negativní stránka. Na příklad, jsem smutnej, když vidím spousty potagovaných krásných starých budov. Někdy vidím i tagy na stromech, což mě fakt dohání k nepříčetnosti. Ale jsem rád, jak jsem už řekl, že vždycky se pro všechno najde správném čas a správný místo. Writeři by si měli sami vybudovat svoje jméno a svůj obdiv, být hodni úcty. Ale to vyvolává otázku „co je hodné cti“? To už není odpověď pro mě. Pokud by měla bejt, postavil bych sebe do role autorit, což by bylo ironický, protože to jsou ty autority, které se nad námi snaží převzít kontrolu. A to je přesně to čemu by se měli lidé postavit. Autority se nás snaží ovládat. Ale není vhodný abych já soudil co ostatní dělají. Měli by mít svůj vlastní pohled na věc a svoje vlastní činy.

Touhle dobou se konají co celé Evropě kvalifikace na třetí oficiální evropský graffiti battle WRITE4GOLD, co si o tom myslíš? Byli/jsou ve Státech nějaké podobné mezistátní utkání v malování?

Nevím nic bližšího o tomhle battlu, ale každopádně to zní lákavě. Vypadá to, že se v Americe koná spousta graffiti soutěží celou dobu, to je podle mě správný. Writeři se musí spojit a potkat se i s ostatními, takže věřím že tyhle battly utkání jsou jedině prospěšný. Taky, když si spousta těch lidí dává sakra záležet a dlouho se věnuje svýmu dílu, bývá to to nejlepší co od nich můžeme vidět! Samozřejmě je to něco jiného, než když maj za zadkem policii a snažej se svojí práci ve tmě dokončit co nejdřív..

Účastnil jsem se spousty soutěží v graffiti, musím říct, že mě inspirovala ta energie, která tam byla cítit, ale nebylo to pro mě to pravý ořechový. Radši maluji tím způsobem, jakým maluju posledních 30 let, který se nazývá „Guerilla Art“ styl. Přesněji, prostě když vidím místo který se mi líbí, vezmu plechovky a „podepíšu se“. Nežádám pobízení a ani žádný od nikoho nečekám. Nikdy mi nikdo neřikal, kde bych měl malovat; tak se mi to líbí. Potřebuju k tomu co dělám svobodu. Když mi někdo řekne čas, kdy mám kam dorazit a kolik místa budu mít, už to pro mě není graffiti v pravým slova smyslu, je to „malování pro parádu“. Osobně si myslim, že „malování pro parádu“ je dobrý možná tak když chceš holit pěkný buchty a dostat se k ostatním writerům, ale celkově k ničemu jinýmu…

Spousta lidí tě zná díky tvýmu legendárnímu titulnímu piecu pro film WildStyle, jak jsi se k tomu dostal?

Lidí, kteří se o to opravdu zajímají můžou třeba pročíst knihu „Hip Hop Files“ od Martha Coopera. Je tak kapitola, kde je ten film a malby na stěnách v něm, s komentáři od Sharpa, Revolta a mý maličkosti (všichni jsme na těch zdech pro ten film pracovali).

Ale není to nic jiného, než že WildStyle zeď potvrzuje v graffiti zpátky v roce 1982 bylo možné všechno. Fotky těch prací byli v oběhu dvacet let potom a nemyslím si, že by někdo věděl o tom jak to všechno vznikalo. Takže já to povím, že to bylo všechno malovaný ilegálně bez jakýhokoliv povolení. A bylo to uprostřed známého parku v Manhattanu na basketovým hřišti hned vedle dálnice. Dělali jsme ji v noci a ještě jsme němeli hotovy když se začínalo rozednívat, ale dokončili jsme to. A tehdy se stala jedna zvláštní věc. Přišli k nám strážníci a povídali, že nás celou dobu sledovali z auta asi hodinu a potom odjeli. Nechtěli po nás  žádný potvrzení nebo svolení k legálnímu malování (který jsme ani neměli), takže předpokládám, že si museli myslet, že to je legálně. Jinak by nás určitě sebrali.

Plánuješ nějakou další cestu po světě? Konkrétně třeba do Evropy?

Kamkoliv se chystám, vždycky tam po mě zůstane minimálně jeden piece Zephyr. Cestoval jsem do Evropy hodně, ale nikdy neříkám, kam a kdy pojedu, snažím se zůstat v anonymitě. Takže nebuď překvapeném když někde ve svým městě náhodou uvidíš piece Zephyr [:)) už se těšim! Pozn. Time4Style]

Myslím, že by to mohlo stačit, díky moc za ochotu, přejeme ti s celým Time4Style spoustu dalších úspěchů v životě i v malování. Je ještě něco co bys rád vzkázal na konec?

Díky ti moc za příležitost zase se bavit o graffiti, o věci, která mě nikdy neunaví. Moje jediný přání by bylo, aby writeři dokázali respektovat, jak sami sebe, tak svý fellas. Graffiti je celou tu dobu jeden z nejdůležitějších pohybů. Uvědom si, že jsi součástí něčeho velmi speciálního, i když to není často chápáno a uvědomováno. Kdokoliv by chtěl vidět mojí sbírku graffiti, může zavítat na můj web: www.zephyrgraffiti.com

Peace a pohodu a samý úspěchy vám všem přeju!

ZEPHYR

Následující interview se objevilo v jarním vydání časopisu Undercover v roce 1995:

ZEPHYR, „Proslulejší než Broadway“

(Interview od Edwarda Morrise)

Kdy jsi vlastně začal malovat?
„Zephyr“ jsem začal malovat rokem 1977. Před tím jsem psal „Kane“, ale spousta lidí mě znala pod pseudonymem „Sky“. Dlouho jsem si s malováním jen hrál, než jsem si dovolil, zajít na hřiště a na železej dekl na klouzačce začít trénovat svůj tag „Zephyr“.

Jak jsi přišel na jméno „Zephyr“?
Z jedné skateboardové značky.

Co tě všechno na začátku na graffiti zaujalo?
Pozorování. Stitch a Snake, králové Broadwaye. Další Snake 131. Všichni skutečně originální writeři. Barbara 62, Eva 62, Michelle 62. Vlastně moje úplně první čmáranice vznikaly v roce 1972, kdy mi bylo jedenáct, to byly moje první pokusy, moje hraní. Když jsem začínal, tagoval jsem vevnitř, v jedoucích soupravách. Bil-Rock, který založil RTW, byl opravdu dobrej v malování vlaků. Byl jedním z těch, kdo mě dostali poprvé do tunelů podzemky. „Mackie“ mě zase dostal k malování vlaků venku. Musel mě k tomu doslova dostávat, protože mě to nějak nezajímalo. Byl jsem tagger. Moje první piecy byly hrozný, takže to nebylo nějak záživný. Prostě jsem si to dával daleko víc uvnitř vagónu s fixou, než vychytávání pieců zvenku. Ale samozřejmě jsem se naučil, že skutečný writer, musí ovládat jak jedno, tak druhé.

Který dráhy si maloval nejvíc?
Začínal jsem na dráze „Broadway #1“. Když už toho bylo dost, začal jsem dělat náklaďáky na šestý a na čtvrtý. Když jsem se dal dohromady s Dondim (jehož piecy ovlivnili spousty writerů, R.I.P.) v roce 1980, začal jsem s druhou a pátou.

Kde v cizině jsi nejvíc maloval?
V 80-tých letech jsem vyrazil zamalovat do Evropy, kontrétně do Holandska, Francie, Anglie, Itálie, Belgie, Německa a Švýcarska. V osmdestátým druhým jsem taky vyrazil s Dondim a Futurou do Hong-Kongu a o rok později do Japonska.

Bylo v týhle době k vidění graffiti v těchto zemích?
Tak to sakra ne.. Jediný místo kde bylo zase k vidění graffiti bylo NYC.

Jakou roli hrálo rozšíření vlivu graffiti kultury při takovýchto cestováních?
Kamkoliv jsme jeli, místní se o tom vždycky nějak dozvěděli a začali se zvědavě zajímat a předvádět se. Potom začali tvořit svoje vlastní piecy.

Jak to vidíš do budoucna?
Co se týče mě, plánuju aktivně malovat dokavaď mě to nepřestane bavit. Doufám, že writeři v současný době dokáží prosadit svůj vlastní postoj, vyhnout se všem těm zbytečným kecům. Hlavně taky začínáme čím dál víc pociťovat spojitost graffiti a internetu v dnešní době.

Něco na závěr?
Rád bych řekl lidem ať nikdy nepodceňují důležitost toho, co dělají. Graffiti je kriticky důležitý krok kupředu v moderní historii. Buďte vnímavý vůči ostatním. Když respektuješ svojí tvorbu, měl bys respektovat také ostatní.

zdroj fotek: internet

Sdílej !
0
0
  

Tags:

Tvůj komentář