ROS / HPR

GRAFFiTi – Životní styl s vlastní kulturou
rozhovor s ROSem/HPR, přepsáno z časopisu HUSTLER (Martin Horáček)

ROS to je tvoje přezdívka?

    Ne tomu špatně rozumíš. To je jméno, který píšu to jsem já sám. 

Proč ses rozhod právě pro graffiti?

    Bydlel jsem dřív v Praze. V té době se graffiti u nás rozjížděly. Chodil jsem do klubů, na party a konzerty, kde byla příležitost mluvit o graffiti. Byli dobrou příležitostí, jak se zviditelnit, a tak jsem se pokusil udělat svou první práci. Byl jsem hrozně pyšnej, i když to byl neskutečnej bull shit. Po nějaký době jsem tomu propadl úplně. Člověk musí pracovat jen na sobě. Na svým stylu.Píšeš svý jméno. Styl tvý osobnosti musí ostatní rozpoutat, i když jsi napsal jméno někoho jinýho. Je ale spousta blbečků, který sjedou jeden vlak za měsíc, a dělaj hrozný machry. Takovýho člověka nerespektuju.

Co do graffiti nepatří?

    Dnes je všeobecná tendence přejímat cizí nápady a mít z toho zisk. Vymyslíš nějakou věc, je jedno jestli se jedná o nevej druh písma, nebo hudební motiv na který stavíš sound svý kapely, přijde idiot, v horším případě banda idiotů, kteří si na tobě postavěj kariéru… To mi hodně vadí. V graffiti existují stejný věci jako v životě. Vždycky poznáš lidi, kteří se vezou, kteří jsou mimo. Vezmi si třeba nějaký časáky. Takový ty tendenční pro mladý jsou nejlepší příklad. Holky mají problémy, kluci mají problémy. Snaží se tam ukazovat věci, který letěj a který jsou rádoby drsný. To je takovej shit, že se musím smát. S filozofií graffiti to nemá nic společnýho. Jo to vlastně jen přiblblá komerce.

Jaká je tedy filozofie graffiti?

   Graffiti útočí na všechny technologický symboly velkoměsta, jako jsou šedivý zdi, tramvaje, metro, autobusy, vlaky. Představ si to: uděláš vlak a ten projede celou republiku. Zastavý ve stanici, kde ho uvidí sto lidí. Graffiti bojujou proti systému lidskýho přesvědčení, zabitýho v stereotypech. Zasáhnou do života zasekanejch lidí. Takovej pan Kolben: Posnídá tlačenku, vezme si bandasku s polívkou a jde do háku.O polední pauze si dá dva lahváče, po práci pěr. Je vychechtanej. Tohle je celej jeho život. Takovýho člověka musíš zničit. Zbombíš mu cestu do práce a on je z toho na nervy. Narušil si mu jeho stereotyp. Zasekaný nejsou samozřejmě jen kolbeni. Takovej vysoce postavenej kravaťák na marketingovým oddělení nadnárodní gigantický společnosti žije podle stejnejch schémat jako pan Kolben. Má jinou image: Místo tlačenky a lahváče kaviár. Většina lidí dnes má svoje kolejky, po kterejch jedou. Kolbeni jsou na ty svoje nejháklivější. Přejedeš jim píchačku a jsou zralí na léčbu.

Pozoroval jsi někdy reakci pana Kolbena?

    Jo je to náramě humorné. Shodou okolností to bylo v Kolbenově ulici. Po ránu tam občas sedáme když se vracíme z nějaký akce. Úplně to na nich vidíš. Jsou mimo. Nedokážou to pochopit. Proč? Proč to tam je?! Pepo pomoc, byli tu vandalové. Kolbeny sice potřebuješ pro svůj život, ale nejsou důležitý pro tvůj mozek. Na co o nich přemýšlet. Neobohatěj tě, nerozvíjí tvou osobnost.

Myslíš, že je šance donutit lidi změnit se pomocí graffiti? Nejde jen o agresivní úder na jejich psychiku, který je bez důsledku?

    Je to provokace. Pokud jsi zasekanej typ, nepomůže ti ani Svatej otec. Mimochodem, ten je taky pěkně zasekanej. Graffiti se snaží ukázat, že město může vypadat i jinak. Rozbíjet kolejky všema možnejma cestama a to za každou cenu. Nejmíň konfliktní je „pieces“, barevná náročná věc na zdi. Spousta lidí to bere jako obrázek na šedi velkoměsta. Oni v tom tu provokaci nevidí. Potom se dělají rychlé tvary, podle méně složitých návrhů. Používají se na vlaky a v metru. Nejrychlejší je „tag“, podpis. Všechny tyhle věci patří ke graffiti. Jde o co nejcílenější bombing, který okolí nemůže vydejchat. Dostaneš nálepku vandal a hotovo. Není těžký s tím žít.

Proč je tolik lidí proti graffiti? 

    Nevidí tak do hloubky nebo se jim graffiti strefily do jejich citlivého místečka. Když udělám vlak, tak mu přece nic neberu. Naopak mu přidávám na vzhledu, který se mi nelíbí. Mám tak možnost promlouvat k tisícům lidiček. Od televize toho moc neuděláš. Maximálně můžeš masturbovat u prasáren po půlnoci. Jakej to má význam? Lepší je žít v reálu. Zažít geniální sex navostro a ne ustrašeně sedět v křesle a šmírovat manželku, když se převlíká. Taková je bohužel většina populace.

Máš svou práci, své přátelé, na první pohled běžný život. Padne večer a ty jdeš stříkat po zdech. Není to trochu schizofrenie?

    Rozhodně ne. Nechovám se jako 99 procent mého okolí. To že pracuju, je v pohodě, stejně jsem pořád writer. Soustavně myslím na další akci, maluju návrhy. Nerozděluju život na den – hodnej hoch, noc – writer. Graffiti jsou ve mně pořád. Když někam jdu, dělám tag, svůj podpis. Nejsem nemocnej člověk.

Existuje hranice kterou bys nikdy nepřekročil? Nějaké osobní tabu, které ti zakazuje graffiti udělat?

    Zrovna před týdnem jsme na hlaváku viděli stát Orientexpress. Starý dřevěný vagóny, zlatý kování, naleštěný okna. Nádhera. Bavili jsme se o tom jestli bychom ho dali. Nakonec jsme se schodli, že jo. Kdyby byl v yardu (depu) a nemohl jít na jinej vlak, tak určitě. Jediný tabu je kostel, sochy anebo Karlův most. Možná kdybych byl nalitej.. Pokud máš co říct, musíš využít všechny prostředky, i když zajdeš hodně daleko.

Co zákon a graffiti? 

    No to je velice směšná otázka. Graffiti a zákon!? Mám kámoše v Amstru a v Berlíně. Dějí se tam hrozný věci. Nějaký politik se asi chtěl zalíbit plebsu. V pohodě tě za graffiti zavřou na dva roky. Je to přece blbost. Tím nikoho neodstraší. Naopak, potvrzují svým nestrojeným rozhořčením svou hloupost, netoleranci a neochotu otevřít se. Zákon a graffiti?! Zákon do graffiti nepatří. To je z jiný zeměkoule. Nejsem anarchista, jen se neřídím dogmaty a v neděli nechodím kvůli sousedům do kostela.

Jakým způsobem se graffiti financují? 

    Většinu, co vyděláš, do toho zase vrazíš. Je to těžce návyková záležitost. Pro spoustu writerů jsou graffiti jediným způsobem seberealizace. Kvalitní barvy jsou dost drahá záležitost. Příjemné jsou zakázky, legály. Záleží hodně na štěstí a na náhodě. O něčem se doslechneš, někdo tě zkontaktuje. Dostaneš finance na spreje a ještě k tomu cash za práci. Vlaky to sice nejsou, ale je to dobrá šance, jak se bez rizika sebezdokonalovat.

Existuje agentura, která by byla prostředníkem zakázek, nebo by dokonce sdružovala writery?

    Neexistuje a je to dobře. Graffiti by byly rázem příliš průhledný. Snadno by se daly kontrolovat. To je to, co potřebujeme nejmíň. Vzniklo by víc problémů než užitku. Navíc jsem přesvědčený, že by nastal posun do komerce. Už takhle polovina writerů udělá vlak jen kvůli svojí starý nebo, aby se na kokotéce mohli vytahovat. Agenturu ne.

Jaká byla tvoje nejzajímavější zakázka? 

    Nevím jestli nejzajímavější, ale rozhodně nejdrsnější byla v Kolíně. Přišel jsem do podniku, kde sedělo pět adidasů. Největší z nich ke mně přistoupil: „Kolik chceš na spreje?“ Já odpověděl: „No, tak osm tisíc.“ Dal mi peníze a já už vytahoval občanku jako záruku. Ten typ se usmál a zahlásil: “ Uklidni se mladej, jestli mě vobložíš, tak si tě najdu!“.Druhej den jsem tam byl i s paragonem. Zakázka to byla náročná. Sjížděl jsem to přes týden. Ze začátku jsem měl obavy, ale musím říct, že se o mě starali výtečně. Popil jsem, kouření bylo dostatek a to velmi kvalitního. Asi nepál… Dokonce jsem si naprosto nozávazně popovídal každý večer se slečnama volnějších mravů. Průser nastal ve chvýli, kdy na plac dorazil známí toho v adidasu. Nějaký Pepa, zedník a řekl: „Udělej tady na zeď Pepa ..“ A já jako idiot psal Pepu… To bylo hustý. Větší potupu jsem nezažil. Celá práce byla v hajzlu! Nedávno jsem byl v Kolíně, v tom pajzlu a ta věc už tam není. Teď to vlastní asi někdo jiný.

Jsou v naší zemi nějaké galerie, kde by se mohli graffiti prezentovat po umění toužící veřejnosti? 

    Jsou. Je jich spousta. Zbombený nádraží, to je galerie Nebo celá Palmovka, kde je nějvětší zeď u nás. Každej vlak je galerie metro. Mám pokračovat?

Jsi ovlivněn nějakým směrem výtvarnýho umění? 

    Ovlivněn rozhodně ne. Jak už jsem říkal, u graffiti jde o vlastní styl. Výtvarné umění to je jediná věc. Nejprve musíš zvládnout základy, spousta let tvrdý práce. Na konci si pak dáváš jednoho jointa za druhým, aby ses rozvzpoměl, co a proč si chtěl malovat. V graffiti dřeš od počátku na dokonalosti vlastní osobnosti, vlastního stylu. Poslední dobou mě z uznávaných výtvarníků nejvíc oslovil Salvatdor Dalí, surrealismus.

Co ještě patří k životnímu stylu graffiti?

    Muzika. Konkrétně hip-hop a break dance. Potom párty. V Praze se pořádají dost dobrý. Nejlepší je Kick the shit. Tam se dokonce i maluje.Máš tak dobrou příležitost něčemu se přiučit, od nejlepších writerů, anebo jen relaxovat. Na podobných akcích se taky  vyměňují fotky, domlouvají se zakázky, plánují se výpravy, na kterých se podílí více crews, tedy skupin writerů. Vychází taky spousta časáků. U nás je nejvychytanější Terorist. V rámci toho se dělá terorist video, sestřihy z nejhustších výprav. Metra, přísně střežený objekty, zkrátka hard core na ostro. V neposlední řadě graffiti souvisí se skateovou a snowboardovou vlnou, i když tahle oblast trochu zavání businessem.

Pracuješ raději ve skupině nebo sólo? 

   Záleží na typu akce. Náročné práce se musí dělat ve více lidech. Už jen z toho důvodu, že je potřeba hlídat okolí, zasáhnout v případě nebezpečí, aby výsledek nebo writeři nebyli ohroženi. Nejlepší crew má zbombenej celý systém. V Praze jsou na špici ABX, RTV, WHS, DSK a BGH… Významný mimopražský je třeba OMS. V menších městech se bombing nedá realizovat v takové míře. Méně ploch, sousedka s natáčkama na palici stojící u okna, ostržitý benga dělají laciné čárky a tak. Je to občas dost drsný.

Popiš jak probíhá taková akce. 

 To se nedá. Je to adrenalinovej sport. Musel bys to zažít…., máš tady auto?

Akce vlaky 

    Posilněni mírně konicky balenou cigaretou, projíždíme usínajícím městem. Prázdnotu a ponurost noci dokreslují opilci motající se ke svým roztouženým polovičkám. „Takhle to tu vypadá každý večer. Vožrat se slalom a ráno do kolbenky. Je mi z toho fakt špatně. Tihle lidi nežijou doopravdy. Loutky přiblblý. Musíš je zničit. Rozkopat jim kolejky.“ Přítel ukončil svůj monolog a začal prozkoumávat přehrávač v autě. Pochopil jsem. „Dej tam co chceš,“ řekl jsem. V zápětí jsem litoval. Směsice elektroniky, etniky, jazzu a rapu podlomila moje vnímání. Přes ohlušující kravál dostávám nezbytné instrukce: „Hele do žádnýho hard-coru bych tě netáhnul. Budeš jenom ležet pod vlakem a jistit. Všechno mi budeš hlásit. Kdyby vyběhnul modrák, přetáhneš ho po palici a nohy na ramena… Čokly tady snad nemají. To bude pohoda, take it easy.“ Hlavou mi proběhla myšlenka o mé imbecilitě, spolu s mým obrazem: zkamenělý stojím před  železničářem se zubatým vlčákem. Kolem druhé jsme dorazili na poměrně známé nádraží, kde na konci kolejiště odpočívaly odstavené vozy rychlíku. „Je tu moc světla. Pojedem to smráknout ze zadu.“ Rezignovaně jsem zařadil jednička, dvoka,…Joint ještě fungoval! Následovala pouť autem okolo továrních hal a skladišť. Rozpadlé budovy haldy šrotu, zdemolované vagóny, slepé koleje, koleje, po kterých mohl každou chvíli projet rychlík, tuny věcí, co člověk už nepotřebuje. Zkrátka nákladové nádraží. Bez povšimnutí jsme projeli kolem strážnice. „Dávají čuňárny, navíc se tu každej stará sám o sebe,“ uklidňoval mě s takovou samozřejmostí, až se mi udělalo na nic. Ještě chvíli jsme kličkovali mezi tím vším, než bylo možné bezpečně zastavit. Poněkud  se mi ulevilo. Celá jízda totiž probíhala se zhasnutými světly, aby mohla být alespoň trošku zachována anonimita mého vozu. Přítelíček nařídil, abych chvilku počkal v autě. Musí totiž obhlédnout situaci. Ponechán osudu na dobu asi deseti cigaret jsem se snažil neslyšet štěkání psů, houkání vlaků, skřípění kolejí, hlášení z nádraží a jiné zneklidňující zvuky. „V pohodě, dáme to,“ prohodil ROS, když udýchaně dosedl vedle mě. Na nic jsem se raději neptal a svižně nabírám kurz směr civilizace. Je půl čtvrté. Parkuji v odlehlé ulici u nádraží. V autě zůstává vše, co by mohlo překážet. Doklady, klíče, mobilní telefon, šlukovka atd. Přebíháme koleje a já skáču pod soupravu na označené místo. Ještě, než se stačím rozhlédnout, ozve se tmou prskání spreje. Připadá mi hodně hlasité, a tak dám po chvilce váhání k lepšímu inteligentní dotaz: „Musí ten debil tak řvát?“ Odpověl: „Nebuď posranej a jisti!“ Koukal jsem zpod vlaku a hlásil pohyb každého podezřelého předmětu. Větrem smýkaný kelímek od piva, toulavá kočka v kolejišti, či zvuk automobilu z nedaleké silnice. Práce trvala asi deset minut. Rychlovka. Zdálo se mi že jsme tam byli hodinu. Následovalo skupinové foto do archývu. Pro jistotu dvakrát, kdyby se něco…, znáte to přece. Běh k autu. Odjezd jako v přiblblém americkém filmu. Za každou cenu pryč z místa činu. Celé tělo mi zaplavila radost. Je to za mnou. Přítel zbytek cesty juchal a řval slastí. Ptal se, co jsem cítil. Já dokola odpovídal jak to bylo v pohodě a skvělé. ROS zažíval nekonečně dlouho trvající orgasmus. Choval se jinak než během rozhovoru, používal jiná slova, byl plný optimismu, hovořil rychleji. Přestal jsem ho vnímat nestíhal jsem to. Tolik mi toho potřeboval zdělit, ale každý jsme surfovali na jiné vlně. Nerozuměli jsme si. U benzínkly stavíme na kafe a bagetu. Přijíždí auto se zeleným pruhem. Vystupují dva policajti a prověří nás. Chvíli si povídáme, oni pak nasednou a odjíždí. Nevím proč, ale ta situace mi přišla naprosto geniální, absurdita vyvedená k dokonalosti. Vždyť ještě před chvílí… Zbytek cesty domů mlčíme. Ulice jsou prázdné, špinavé, utopené ve smogu. Loučíme se a na dobrou noc dáváme dýmku míru. ROS bere zbytek sprejů a mizí v malém rodinném domku. Zapoměl u mě v autě kazetu, rošťák jeden. Udělal to určitě schválně. Věděl, jak dlouhá cesta mě ještě čeká. Dálnice na Hradec se mění v Lost Highway. Druhý den jsem musel zpět. Neodolatelná touha mne hnala na nádraží, které jsem donedávna znal jen coby cestující. K mému velkému zklamání tam vagóny už nestály. Možná právě projížděli nějakou stanicí, kde podkopávaly jistoty konvenčním loutkám. A možná je nějaká ženská v ošoupaném plášti drbala rejžákem. Neumím s jistotou prohlásit, jestli to celé byla filozofie přelomu věků, nebo jen výstřelek zamindrákovaného hošíka, který měl potřebu se zviditelnit. Těžko soudit, rozhodně graffiti stály za to.

+2
0